ZÁPISKY Z CEST ANEB CESTA TŘÍ JIHOMORAVANŮ PO THAJSKU - DÍL TŘETÍ

Vítám vás ve třetím dílu povídání. Pamatujete, skončili jsme návratem z vodopádů Erawan a plovoucích trhů Damnet market zpět do Bangkoku, kde jsme se večer ještě zašli vtáhnout do ruchu proslulé ulice Khao San. A pokračujeme v jízdě. Čeká nás přesun na jihozápad, dolů k Thajskému zálivu. Hlavním cílem byl ostrov Koh Samui. Nabízelo se několik variant možností cestování. Nejrychlejší a nejpohodlnější byl přesun letadlem z Bangkoku na Koh Samui, kde se nachází letiště. My jsme se ale rozhodli vydat jinou cestou – pohodlí a "luxus" letadla jsme vyměnili za dlouhé cestování vlakem, kdy, jak jinak nasát a poznat krásy země než tak, že budeme cestovat s místními. Jízdenky na vlak jsme zarezervovali již dopředu v ČR. Na rozmyšlenou bylo, zda cestovat dálkovým vlakem 13 hodin v kuse nebo cestu rozdělit. Nakonec zvítězilo rozdělení cesty na dva úseky. Jízdenky jsme tedy zakoupili do 180 km vzdáleného města Hua Hin. Čekala nás 5hodinová cesta. Vlak odjížděl z Bangkoku po obědě. Vyrazili jsme z ubytování modrou MRT linkou metra na vlakové nádraží – projížděli jsme přes Jardovu "oblíbenou" stanici Sam Yan, a tak jsme mu nezapomněli dát kontrolní otázku, jestli nechce opět vystoupit zde…no něco v odpovědi zamumlal, raději jsme se nepídili po tom, co to bylo 😊

Den čtvrtý – "Nezastavujeme, máme zpoždění"

S předstihem jsme dorazili metrem až na hlavní vlakové nádraží – zastávku Bang Sue. Čekalo nás obrovské mramorové nádraží. Připadalo nám svojí rozlohou a vzhledem jako velké letiště. Nebylo jednoduché se zde zorientovat, no nějak jsme se vymotali, šli jsme prostě za nosem. Našli jsme příslušné nástupiště, kde proběhla kontrola jízdenek, veskrze elektronickou čtečkou. Vyšlapali jsme na perón a namlsaní luxusem hlavního nádraží vyhlíželi náš vlak. Ten již čekal – oproti mramoru nádraží zde stál starý až historický vlak. O to více jsme se těšili, že si užijeme tu pravou originální jízdu. Místenky jsme měli do druhé třídy, což je zlatý střed pro batůžkáře. Naše místa byla v první řadě ve směru jízdy. Uvítali jsme vcelku dost místa na nohy. Vedle nás cestoval postarší manželský pár ze Švédska. Paní již na Koh Samui dříve byla – zeptali jsme se, zda nemá nějaká fota, zasmála se s tím, že zde byla cca před 25 lety, kdy se ještě fotilo přeci jen trochu jinak 😊

Vlak vyjel včas – ano, přátelé, člověk by si řekl, vcelku chudobná země, vlaky budou jezdit tak nějak všelijak, ale minimálně ty dálkové jely takřka přesně na minutu (vzpomněli jsme si na naše České dráhy). Kluci přemýšleli, kde jen si zapálí, aby vydrželi pět hodin nekouřit 😊 Vlak se dal do pohybu a…nástupní dveře v uličce se nějak ne a ne zavřít. Po chvíli jízdy jsme zjistili, že dveře se ani zavírat nebudou. Ve všech vagonech pak dveře zůstávaly otevřené po celou dobu jízdy. I klimatizace byla – otevřela se okna za jízdy dokořán, a bylo to 😊 Tím, že jsme seděli vepředu, tak jsme měli rozhled. Během jízdy jsme zaregistrovali, že do uličky chodili cestující kouřit – ten blažený výraz ve tvářích kluků byl nepopsatelný – dlouho neváhali a už metali s cigaretou do uličky si také zapálit. Nebyli si jisti, zdali se skutečně může v chodbičce kouřit – Jarda si pak v plné rychlosti sedl s cigaretou na schody, kochal se krajinou, a když šel okolo průvodčí, myslel si, že jej upozorňuje, aby ve vlaku nekouřil. Průvodčí jej však upozornil pouze na to, že se vlak blíží do stanice a je potřeba uvolnit schody k nástupu a výstupu cestujících 😊

Vlakem cesta svižně ubíhala. Kochali jsme se nádhernou okolní krajinou. Nejdříve jsme míjeli menší města, projeli jsme přes most nad řekou Mekong a dlouhý čas jsme jeli bujnou džunglí, kde byly kokosové palmy, banánovníky a jiné stromy, rýžová pole, spousta husté zeleně, ale i políčka s marihuanou. Jelikož doznívalo období dešťů, tak bylo okolo nás spousta močálů a bažin. Volně se pásli buvoli, v jezírkách se čvachtali ptáci.

Předzásobili jsme se na dlouhou cestu jídlem a vodou. No nebylo to ani potřeba. Jakmile vlak zastavil v zastávce, vzali vlak útokem prodejci všeho možného – vody, slazených nápojů, ovocné kávy, buráků, různého nakrájeného ovoce zabaleného v sáčcích (mango, pomelo…), ale i hotových jídel. Já si koupil jak ovoce za pár bahtů, tak vařenou rýži s vaječnou omeletou a kečupem – jednoduché jídlo, ale stejně jako v Bangkoku vynikající a výživné. O naše žaludky tak bylo postaráno. Prodejci nastoupili v zastávce, vlak rychle prošli, někteří zase vystoupili, jiní cestovali s námi, průběžně vlak procházeli a vystoupili až na další zastávce, kde se vyměnili zase s jinými prodejci s tím jejich zbožím. Prodávali na peronu zboží i přes otevřená okna. Obdobné to bylo i v Maroku, kam naběhli před odjezdem dálkového autobusu prodejci všeho možného, no oproti Maročanům byli místní skromnější, nevnucovali se a čekali, kdo je osloví při procházení vlaku.

Cesta s prodejci a ubíhající džunglí okolo nás utekla rychle. Po cestě nám do vlaku trochu napršelo, kdy mezi vagony byla střecha lehce děravá 😊 Dorazili jsme večer do Hua Hin. Zde jsme měli dopředu rezervovanou jednu noc k přespání v hotelu. Hua Hin je pověstné zřejmě nejhezčím a jedním z nejstarších vlakových nádraží v Thajsku – a skutečně, nádherné nádraží zdobené dřevem se zdobnými prvky, krásná květinová výzdoba. Ne pro nic za nic zde má královská rodina své sídlo. A město si toho skutečně váží – silnice vedoucí od nádraží zdobí řada velkých billboardů s fotografiemi členů královské rodiny. Po cestě od vlakového nádraží jsme minuli stromy, kde jsem si připadal trochu jako v hororu Ptáci – spousta ptáků, na stromech, drátech, slalom mezi jejich zbytky večeře a v jejich švitoření nešlo slyšet slovo. Došli jsme do předem smluveného ubytování, kde jsme si pronajali jednu místnost. I na recepci byla znát úcta ke královské rodině v podobě kalendáře s foty královské rodiny a jinými symboly spojenými s královskou rodinou. Projevení neúcty ke královské rodině je v Thajsku považováno za vážný prohřešek, za který může hrozit i pobyt v žaláři. Takže ani muk 😉

Ubytovali jsme se, dali si vytouženou sprchu a vyrazili hledat nějakou útulnou hospůdku, kde si po dlouhé cestě vlakem dáme pivo a třeba i něco k snědku. Trochu jsme bloudili a vešli do delší ulice, kde to žilo. Říkali jsme si, tady by mohla být nějaká fajn hospůdka. No po chvíli jsme zjistili, že tudy cesta nevede, byla zde pouze spousta barů, u kterých postávalo mnoho spoře oděných žen. Brzy nám došlo, že zřejmě neprodávají rohlíky, ale nejraději by nám prodaly samy sebe 😊 To nebylo to, po čem jsme toužili, my raději jedno pěkně vychlazené pivo (no ne jedno). Ulice byla dlouhá, ale průchozí – no trochu jsme si připadali, jako kdybychom měli projít uličkou hanby a schytávat rány. A tak jsme prosvištěli pryč odsud, otřepali se a pokračovali v hledání hospůdky. Vydali jsme se na druhou stranu a heuréka, objevili jsme fajn hospůdku v irském stylu, kde na velkém plátně právě probíhal skotský fotbal a byla zde i živá hudba. Perfektní, poseděli jsme u piva, poslechli jsme známé hity v podání živé muziky, kdy kytarista dokázal zahrát na elektrickou kytaru i sklenicí od piva. Přesunuli jsme se zpět do hotelu, abychom mohli následujícího dne v poledne vyrazit na druhou půli cestu vlakem, tentokráte do Surat Thani. Ale to zase příště…